Silvestr 2014, Statek v Podsedicích u Hazmburku
03.01.2014 15:18
Krásný článek o naší akci od Hanky
O KUCHYNI A LIDECH ..
Kdybych měla k oslavě konce roku 2013 přidat pár slov o lidech, nejen o kuchyni - řekla bych, že 31. prosincem tahle akce opravdu kulminovala - a to v zážitek tak silný, že nás to komplet všechny velmi překvapilo.
A taky hodně obohatilo a inspirovalo. Přijeli jsme jako skupina lidí, kteří se mezi sebou všichni ani neznali - a odjížděli jsme jako přátelé.
Vlastně jsme se odchýlili od původního plánu (o půlnoci jsme měli být na hradě Hazmberku) - ale program, který se nakonec odvinul spontánně - ten neměl chybu.
Začalo to procházkou po snídani (tam jsem fotila Děkovku a srdíčka na stromě). Vyškrábali jsme se na vršek jednoho kopce poblíž - a vrátili se pěkně promrzlí. Já tedy určitě, podcenila jsem výstroj.
V Praze bylo před odjezdem takové teplo..
Tak jsme si dali čaj a jídlo a pak seděli u stolu a povídali si o životě. Mimo jiné o důležitosti hasičského záchranného sboru pro nejširší vrstvy obyvatel Potom David rozdal papíry, jeden z nás vždy seděl v čele - a ostatní o něm psali vše, co mohou pěkného.
Takže jsme na závěr dne každý dostali svou tlustou obálku, napěchovanou pochvalami na deseti listech papíru.
Vážně je to příjemné čtení:-)
Ale než napíšete jedenácti lidem pochvaly - to chvíli trvá. A člověk se taky musí zklidnit, oprostit od toho pobíhání okolo jídla, škádlení a organizování. Je třeba se soustředit, zamyslet. Tak jsme tiše psali, v krbu praskal oheň .. a pokojem se pomalu šířilo teplo ještě příjemnější - to, co vyvěrá z lidských srdcí, otevřených laskavosti.
Naladili jsme se na jinou vlnu, než byla ta, na které jsme pluli dosud .. a z ní se pak vynořila Petřina potřeba to ticho protáhnout ještě dál. Poprosila nás o to - a my jí vyhověli. Stoupli jsme si u krbu, udělali kruh, vzali se okolo pasu .. a zůstali potichu šest minut. To je hodně dlouho - zkuste si..
Z předchozího úkolu jsme měli ještě otevřená srdce, proto se naše energie ochotně propojily - a kruhem proudilo energie, že by to odpálilo raketu. Snad se nepletu, když věřím, že tohle jsme cítili všichni stejně. Byl to opravdu silný zážitek. A já myslela, že už to nemůže být lepší - ale to jsme nebyli ani v polovině.
Vystoupil Ondra - a stejně jako Petra nám projevil důvěru.
Otevřel dveře, které se každému na potkání neotevírají - a když dovyprávěl, zahrál na svůj nástroj - pentatonickou flétnu.
Bylo to úžasné, protože Ondra hraje krásně - a k tomu konstelace byla naprosto ideální. Všichni jsme byli otevření, citliví - naladění z předchozích dvou meditativních aktivit, seděli jsme v příjemně vytopeném pokoji, osvětleném jen živým ohněm ze svíček a krbu, Ondra hrál - a měnil místa v pokoji, odkud nám svou hudební báseň posílal.
Vychutnali jsme si ten zážitek se zatajeným dechem - a to nebyl konec. Přišel další. Peter měl připravenou vlastní báseň.
Postavil se před nás - a svůj díl k vyjímečnosti večera přidal i on.
Když skončil, my uznale pokyvovali hlavami - a organizátor David šel ještě dál: požádal Petera, zda může báseň zveřejnit u nich na webu - tak se s ní ztotožnil. A nebyl sám.
Někde v té době mi napsal můj partner - chtěl vědět, jak se mám. Řekla jsem mu, že jedu oslavit konec roku s lidmi, které osobně, dokonce ani virtuálně vůbec neznám, asi měl trochu starost.
A já odpověděla jen dvěma slovy: absolutně perfektně.
U krbu se mezitím přiblížila půlnoc - a my měli na popud Davida připravené listy papíru, kde na levé straně bylo napsáno, čeho se chceme s odcházejícím rokem zbavit - a na pravé, co si přejeme. Levou stranu jsme odtrhli - a pět minut před půlnocí jsme ji - a ní to nechtěné každý za sebe spálil v krbu.
Vzhledem k tomu, co aktu předcházelo, věřím, že to gesto mělo tím mnohem větší sílu. Nejen proto, v jakém rozpoložení to prováděl jeden každý z nás - ale také propojením pozitivní energie nás všech jedenácti.
Připili jsme si raw vínem, popřáli vzájemně vše dobré .. a když venku skončil ohňostroj - šli jsme ven na procházku. Obešli jsme vesničku a okolo rybníka se vraceli do statku, když nás zlákala malá hospůdka na rohu. Vypili jsme každý jedno pivo. Holba - ryzí pivo z hor
Pan hospodský tam pouštěl dechovku na přehrávači - Péťa si přála rock .. tak on šel - a vytáhl Smookie.. že tam někde se prý zasekl. Tedy - je to hodně retro - dokonce už i na mne. Ale je to hudba - a to se mnou vždy šijou čerti. Petr si všiml - a vyzval mne k tanci. Odvážný kluk. A pro mne zážitek, už jsem dlouho netancovala.
Ovšem - abyste si nemysleli, jak to je s VitaSilvestrem doopravdy - my u toho jednoho piva opravdu zůstali! Dopili jsme ho, zvedli jsme se - a šli domů. Věděla jsem v tu chvíli, že teď už to lepší být opravdu nemůže, tak jsem šla rovnou spát. S sebou čtení na dobrou noc: obálku s deseti pochvalami
Ráno jsme si dali snídani a uklízeli a balili.. když vtom nás David zase shromáždil u stolu. Starý ruský zvyk - před rozloučením si všichni na chvíli sednou, viděla jsem to ve filmu. A zrovna tenhle zvyk se mi docela líbí. Tak jsme seděli okolo stolu - a každý z nás řekl pár slov. Petrův nápad s "mluvícím kamenem" jsme aplikovali tak, že jsme si podávali "mluvící stěrku" od Thermomixu. Nakonec - docela systémové řešení - no ne?
A pak ..... no - už jsme se opravdu rozloučili, dlouhými přátelskými objetími, takzvaně všichni o jeden rok starší .. a nás jedenáct - bohatší o skutečně krásný zážitek.
Díky organizátorům za prostor a čas!
A taky decentní, nenásilné vedení.
A díky vám všem, přátelé - že jste to celé oživili svými charismatickými osobnostmi. Bylo mi s vámi opravdu moc dobře.
Hanka
Kdybych měla k oslavě konce roku 2013 přidat pár slov o lidech, nejen o kuchyni - řekla bych, že 31. prosincem tahle akce opravdu kulminovala - a to v zážitek tak silný, že nás to komplet všechny velmi překvapilo.
A taky hodně obohatilo a inspirovalo. Přijeli jsme jako skupina lidí, kteří se mezi sebou všichni ani neznali - a odjížděli jsme jako přátelé.
Vlastně jsme se odchýlili od původního plánu (o půlnoci jsme měli být na hradě Hazmberku) - ale program, který se nakonec odvinul spontánně - ten neměl chybu.
Začalo to procházkou po snídani (tam jsem fotila Děkovku a srdíčka na stromě). Vyškrábali jsme se na vršek jednoho kopce poblíž - a vrátili se pěkně promrzlí. Já tedy určitě, podcenila jsem výstroj.
V Praze bylo před odjezdem takové teplo..
Tak jsme si dali čaj a jídlo a pak seděli u stolu a povídali si o životě. Mimo jiné o důležitosti hasičského záchranného sboru pro nejširší vrstvy obyvatel Potom David rozdal papíry, jeden z nás vždy seděl v čele - a ostatní o něm psali vše, co mohou pěkného.
Takže jsme na závěr dne každý dostali svou tlustou obálku, napěchovanou pochvalami na deseti listech papíru.
Vážně je to příjemné čtení:-)
Ale než napíšete jedenácti lidem pochvaly - to chvíli trvá. A člověk se taky musí zklidnit, oprostit od toho pobíhání okolo jídla, škádlení a organizování. Je třeba se soustředit, zamyslet. Tak jsme tiše psali, v krbu praskal oheň .. a pokojem se pomalu šířilo teplo ještě příjemnější - to, co vyvěrá z lidských srdcí, otevřených laskavosti.
Naladili jsme se na jinou vlnu, než byla ta, na které jsme pluli dosud .. a z ní se pak vynořila Petřina potřeba to ticho protáhnout ještě dál. Poprosila nás o to - a my jí vyhověli. Stoupli jsme si u krbu, udělali kruh, vzali se okolo pasu .. a zůstali potichu šest minut. To je hodně dlouho - zkuste si..
Z předchozího úkolu jsme měli ještě otevřená srdce, proto se naše energie ochotně propojily - a kruhem proudilo energie, že by to odpálilo raketu. Snad se nepletu, když věřím, že tohle jsme cítili všichni stejně. Byl to opravdu silný zážitek. A já myslela, že už to nemůže být lepší - ale to jsme nebyli ani v polovině.
Vystoupil Ondra - a stejně jako Petra nám projevil důvěru.
Otevřel dveře, které se každému na potkání neotevírají - a když dovyprávěl, zahrál na svůj nástroj - pentatonickou flétnu.
Bylo to úžasné, protože Ondra hraje krásně - a k tomu konstelace byla naprosto ideální. Všichni jsme byli otevření, citliví - naladění z předchozích dvou meditativních aktivit, seděli jsme v příjemně vytopeném pokoji, osvětleném jen živým ohněm ze svíček a krbu, Ondra hrál - a měnil místa v pokoji, odkud nám svou hudební báseň posílal.
Vychutnali jsme si ten zážitek se zatajeným dechem - a to nebyl konec. Přišel další. Peter měl připravenou vlastní báseň.
Postavil se před nás - a svůj díl k vyjímečnosti večera přidal i on.
Když skončil, my uznale pokyvovali hlavami - a organizátor David šel ještě dál: požádal Petera, zda může báseň zveřejnit u nich na webu - tak se s ní ztotožnil. A nebyl sám.
Někde v té době mi napsal můj partner - chtěl vědět, jak se mám. Řekla jsem mu, že jedu oslavit konec roku s lidmi, které osobně, dokonce ani virtuálně vůbec neznám, asi měl trochu starost.
A já odpověděla jen dvěma slovy: absolutně perfektně.
U krbu se mezitím přiblížila půlnoc - a my měli na popud Davida připravené listy papíru, kde na levé straně bylo napsáno, čeho se chceme s odcházejícím rokem zbavit - a na pravé, co si přejeme. Levou stranu jsme odtrhli - a pět minut před půlnocí jsme ji - a ní to nechtěné každý za sebe spálil v krbu.
Vzhledem k tomu, co aktu předcházelo, věřím, že to gesto mělo tím mnohem větší sílu. Nejen proto, v jakém rozpoložení to prováděl jeden každý z nás - ale také propojením pozitivní energie nás všech jedenácti.
Připili jsme si raw vínem, popřáli vzájemně vše dobré .. a když venku skončil ohňostroj - šli jsme ven na procházku. Obešli jsme vesničku a okolo rybníka se vraceli do statku, když nás zlákala malá hospůdka na rohu. Vypili jsme každý jedno pivo. Holba - ryzí pivo z hor
Pan hospodský tam pouštěl dechovku na přehrávači - Péťa si přála rock .. tak on šel - a vytáhl Smookie.. že tam někde se prý zasekl. Tedy - je to hodně retro - dokonce už i na mne. Ale je to hudba - a to se mnou vždy šijou čerti. Petr si všiml - a vyzval mne k tanci. Odvážný kluk. A pro mne zážitek, už jsem dlouho netancovala.
Ovšem - abyste si nemysleli, jak to je s VitaSilvestrem doopravdy - my u toho jednoho piva opravdu zůstali! Dopili jsme ho, zvedli jsme se - a šli domů. Věděla jsem v tu chvíli, že teď už to lepší být opravdu nemůže, tak jsem šla rovnou spát. S sebou čtení na dobrou noc: obálku s deseti pochvalami
Ráno jsme si dali snídani a uklízeli a balili.. když vtom nás David zase shromáždil u stolu. Starý ruský zvyk - před rozloučením si všichni na chvíli sednou, viděla jsem to ve filmu. A zrovna tenhle zvyk se mi docela líbí. Tak jsme seděli okolo stolu - a každý z nás řekl pár slov. Petrův nápad s "mluvícím kamenem" jsme aplikovali tak, že jsme si podávali "mluvící stěrku" od Thermomixu. Nakonec - docela systémové řešení - no ne?
A pak ..... no - už jsme se opravdu rozloučili, dlouhými přátelskými objetími, takzvaně všichni o jeden rok starší .. a nás jedenáct - bohatší o skutečně krásný zážitek.
Díky organizátorům za prostor a čas!
A taky decentní, nenásilné vedení.
A díky vám všem, přátelé - že jste to celé oživili svými charismatickými osobnostmi. Bylo mi s vámi opravdu moc dobře.
Hanka